Původem řecká skupina ON THORNS I LAY patří k té části hudebním spolkům, kteří se nezasekly na jednom stylu a neopakují neustále dokola variace na první album. Naopak, jejich hudba se během jejich vývoje měnila, dá se říci, že se měnil celý jejich styl. Nicméně melancholický nádech a sešeřelá atmosféra jim zůstala vlastní po celou dobu existence.

Skupina vznikla v roce 1992 v Aténách a ještě pod svým starým názvem PHLEBOTOMY se zaměřili na tvorbu atmosférické hudby plné depresivních pocitů a ponurých melodií. Jejich první demo/ep nahrávky („Beyond the Chaos“, „Dawn of Grief“) se nesly především ve stylu doom/death a byly tehdy na undergroundové scéně velmi pozitivně přijaté. Jejich první CD „Sounds of Beautiful Experience“ bylo směsí Death metalu, klasické hudby a atmosférického roku. Do podvědomí širší veřejnosti se dostávají s albem „Orama“. Skličující pocity, death metalový zpěv a ženské soprány a na pozadí lyrika beroucí nás na cestu do ztraceného království Atlantidy. Poté se skupina, resp. její jádro, přemístila na pár let do Rumunska, kde přibrali nové muzikanty (nutno zmínit Elenu, zpěvačku a violistku). Nahrávají jejich excelentní album „Crystal Tears“. Svým stylem se zde nejvíce po dobu své existence přibližují klasické hudbě a atmosféričnost zde dosahuje svého vrcholu. Ponuré, melancholické melodie vyvolávají pocity smutku a beznaděje jež jsou umocňovány procítěným hlasovým projevem Stefanose a především pak ženským zpěvem. Ale co tomuto albu dodává ono kouzlo je Elenina viola, její zvuk je ponurý, tajemný a až depresivně krásný. Na jejich dalším albu „Future Narcotik“ se opět žánrově trochu posouvají, jejich kytary svým zvukem připomínají PARADISE LOST z dob „Draconian Times“ a celá hudba se více posouvá do sféry gotiky. Nyní držím v ruce jejich aktuální CD, které se na trhu objevilo počátkem tohoto roku (2002) a ač se nejvíce blíží albu předcházejícímu, opět je zde znát, že skupina neustrnula na mrtvém bodě.

Album jsem si vlastně pořizoval když jsem se po nějaké době vrátil ke „Crystal Tears“, pln okouzlení, v podzimní náladě zabrán do svých hlubších myšlenek. A jaké bylo mé překvapení, když to, co jsem na ON THORNS I LAY miloval, a to violu a dívčí zpěv, zde ustupují do pozadí a prim zde přebírají kytary. Ale nepředbíhejme. První skladba, „Sick Screams“ nastiňuje, v jakém duchu se ponese toto album. A to především středně rychlé kytarové rytmy, chytré postupy a převážně mužský „čistý“ zpěv. Nicméně to, čím skupina proslula zde zůstává. Stále jejich hudba působí velmi melancholickými, uklidňujícími dojmy, stejně tak jako pocity beznaděje, blouznění na hranici života a snů. Veškeré přechody a kytarové motivy jsou nenásilné, skoro až jednoduché, prosté, přesto velice působivé. Deep Thoughts je skladbou, která je mistrnou hrou s pocity, s vlastními myšlenkami, málokdy dokáže hudba v jeden moment položit naráz tolik otázek, její název je přesný. A k tomu všemu zde instrumentálně nadevše vévodí Elenina viola a drsný deathový hlas se střídá s hlasem procítěným, plným posmutnělých emocí, plný beznaděje.

Closed in the words of me mind I´m falling in broken visions and if you thing that everything is lost find a reason to live, find the treasure of your soul through trafic journeys My fear salutary lies to your melancholy, lost in silence

Toliko jedna sloka z titulní skladby „Angeldust“, která je jedním z vrcholných emocionálních momentů desky. V této skladbě najdeme snad všechny motivy pro O.T.I.L. charakteristické. „Moving Cities“ nás vrátí k hudebnímu pojetí z prvních dvou skladeb. V „Black Cold Nights“ je velmi působivé (ostatně jak je pro žánr charakteristické) střídání hlasů, tichý, dívčí šepot je zde v kontrastu s drsným chlapským zpěvem. Na celé desce vlastně ani nejsou slyšet klávesy (dnes již skoro nedílná součást atmosférické hudby), celou působivost tohoto díla tvoří především kytarové pasáže. A ty jsou hlavním tématem instrumentální skladby „Independence“. „Neverending Hope“ je ponuré zakončení alba a ač název se jeví optimisticky, je to jen zdání. Pro radost a štěstí není v tomto životě místo, konec sice může být hořký, ale doufejme, že přijde. Je snad něco, pro co by mělo smysl dál žít, co bychom měli v životě hledat?

Měl-li bych vše shrnout jedním slovem, tak mě napadá jediné : splín. ON THORNS I LAY vydali album, které má opět co říci. Neopakuje počiny předchozí a přitom si zachovává kouzlo své hudby. Povedlo se jim dát do svého nového alba „Angeldust“ to, čím se jejich hudba vyznačuje, ale s jinými přístupy. A ač jsou kytarové pasáže tentokrát to hlavní, co tvoří melancholický opar celého alba, nutno bohužel podotknout, že se v nápadech přeci jenom opakují. A k tomu má CD jen pouhých třicet osm minut. Nicméně připočteme-li ke všemu velmi čistý zvuk a skvělou produkci, tak tu máme další výborný počin této řecké skupiny.